S.T.A.L.K.E.R.- Shadow of Chernoby

O S.T.A.L.K.E.R.- Shadow of Chernobyl:

Dvacet let po tragickém výbuchu v Černobylu se Zóna znovu zachvívá a touží odhalit tajemství, s jakými Einstein při výzkumu štěpné reakce rozhodně nepočítal. Hráč se do dění dostává stylově tím, že se za noci plné hromů a blesků vybourá s vozidlem plným podivného „zboží“, ránou všechno zapomene a čeká na objevení jedním z řadových Stalkerů. Sám je předurčen k velkým věcem – má na sobě znamení, které místního handlíře Sidoroviche přesvědčuje o jeho vhodnosti k přežití v místních nehostinných podmínkách. Na PDA se skví úkol najít jakéhosi Streloka, ale to je na začátek příliš velké sousto. Zvlášť když se vedlejšími úkoly nešetřilo.

Ne že bychom to měřili, ale Zóna má mít kolem třiceti čtverečních kilometrů, v tomto ohledu tedy původní úmysl zůstal dodržen. Záhy ovšem zjistíte, že ne vše je tak, jak nejspíš být mělo, a to přesně ve chvíli, kdy na vás poprvé vybafne nahrávací obrazovka.

Stalker není obyčejnou akcí. Na to, že vypráví zajímavý příběh, nabízí nebývalou míru volnosti. Přes nahrávání můžete jít od počátku kam se vám zachce, jen musíte počítat s riziky v podobně zmutovaných zvířat, nepřátelsky naladěných stalkerů, vojáků střežících oblast či obyčejných lapků. Pouštět se s nimi v úvodních několika hodinách do potyček jen tak zbůhdarma je holý nerozum. Takové akce prakticky vždy končí neúspěchem, nakonec i první questy dávají hodně zabrat a začátečníky mohou odradit i na nejnižší obtížnost.

Pokud by hráč nebyl hrdým vlastníkem informačně všeobjímajícího PDA, zřejmě by velice rychle skončil někde zaběhnutý, nevěda kudy k cíli. Nebo lépe řečeno: kudy k cíli toho kterého questu. Na začátku se hlavním příběhem v podstatě vůbec nezatěžujete. Jednak máte plné ruce s bojem o vlastní přežití, jednak je PDA hned zkraje plné vedlejších úkolů. Všechny jsou dostatečně podrobně popsány a navigační systém vás pohodlně zavede až tam, kde je v zájmu splnění potřeba něco vykonat. Některé questy mají od začátku pevné checkpointy, které oběhnete a máte splněno, jiné – většinou spjaté s primárním dějem – nabývají dynamickou formu, na jejíž vratké bázi lze pouze odvozovat, co vás čeká.

Dvacet let po tragickém výbuchu v Černobylu se Zóna znovu zachvívá a touží odhalit tajemství, s jakými Einstein při výzkumu štěpné reakce rozhodně nepočítal.

Předem se smiřte se skutečností, že si ve Stalkerovi nemálo zaběháte. I obyčejná chůze je celkem rychlá a sprint tomu dodá spád, ovšem to nic nemění na tom, že třicet prostorových kilometrů je neskutečná porce, a člověk, pokud zrovna neběhá maratony, by si vypomohl přibližovadly. Je ohromnou škodou a chybou, že je tvůrci na poslední chvíli vyškrtli. Nejenže by projížďka oprýskanou Ladou notně přidala na atmosféře, ale především by se eliminovaly předlouhé pobíhací pasáže. Je vážně otrava, když jdete po příběhové ose a pro zpestření si rozhodnete splnit vedlejší quest, jehož zadání jste dostali už před drahnou dobou a slušným počtem odejitých kilometrů. Nyní jste po cestě narazili na továrnu, kde se evidentně skrývá řešení. Vše potřebné tedy splníte, jenže je vám oznámeno, abyste se dostavili pro odměnu tam, kde vám quest byl zadán, což znamená přerušit příběhovou cestu, obrátit se nazpátek a strávit tak v lepším případě čtvrthodinku, v tom horším ještě déle a možná i několik nahrání starších pozic, protože i už prošlé oblasti jsou značně nebezpečné, obzvlášť pokud jste se kolem nepřátel dříve proplížili.

Hra nemá daleko k RPG. Za současného stavu nesmírně záleží na tom, jaký ochranný oblek máte na sobě a jaký kvér se zrovna těší vaší přízni. Trochu podivný fakt je totiž ten, že obyčejnou pistolí nepřítele pižláte pěkně dlouho a je dost velká šance, že se na místní hřbitov odeberete rychleji. Brzy se sice dostanete k automatickým a polo-automatickým puškám a samopalům, přesto ale nepřátelé vydrží až příliš. Hra je kvůli tomu těžká. Dodejme, že všechny nalezené věci lze schraňovat v inventáři, i ten se ale časem přeplní, případně vás všechny ty krámy přetíží a začnete se jich zbavovat. Skutečně potřebných je stejně jen několik zbraní, lékárničky a také artefakty – ty mají jak příznivý, tak nepříznivý vliv na statistiky, ale rozhodně nemají takovou důležitost, jaká se jim před vydáním přisuzovala.

Pokud jsme doteď na Stalkerovi nacházeli chyby, jedno mu musíme nechat a odškrtnout jako dokonalé. Máme na mysli atmosféru. Je až s podivem jak intenzivního zážitku tvůrci dokázali dosáhnout i s poskytnutou volností. Zóna je jedním slovem strašlivá, narážíte tu na zdánlivě opuštěné tovární komplexy, vojenské základny, ale i podzemní tunely s nepříjemnými překvapeními. Přestože je to víceméně stále to samé, bude se vám tu jakýmsi obskurním způsobem líbit. Troufám si tvrdit, že málokdo od Stalkera čekal, že nabídne survival-horový zážitek. Světe div se – i takových dojmů se dosyta nabažíte. Přispívá k tomu i dynamická změna počasí a denní cyklus. Rovněž globální umělá inteligence pracuje na jedničku a život v Zóně i na poněkolikáté působí odlišně. Když vás zrovna neohrožují nepřátelé či kreatury, pak tu jsou neméně nebezpečné anomálie – naštěstí se jim dá většinou vyhnout, případně využijete služeb speciálních předmětů.

Nemá cenu zastírat, že z někdejší grafické špičky mnoho nezbylo. Doba pokročila a Stalker tak vypadá spíše jen lehce nadprůměrně, vzhledem k cílené omšelosti, která dokresluje atmosféru a nepotřebě efektů však lze vyjádřit spokojenost. Zatím to vypadá, že některé horší sestavy zvládají hru lépe než novější železo takových proporcí, pro které zřejmě nebyla tak optimalizovaná. To je ovšem otázkou patchů.

Minimální konfiguace:     CPU 2 GHz, 512 MB RAM, 128 MB 3D karta                                          Doporučená konfiguace:    CPU Core 2 Duo E6700, 2048 MB RAM, 512 MB 3D karta